Téma týdne 01. - Hlasy v hlavě

18. června 2014 v 17:03 | Paralysia |  Téma týdne
Toto téma mě hodně zaujalo a dokonce jsem se zaměřila na jednu zvláštnost. Hlasy v hlavě. Jsem člověk, co si povídá sám pro sebe (a určitě nejsem jediná) v myšlenkách. Kárá se, nutí, nadává si, ptá se sám sebe,... Cokoliv. Ta zvláštnost, nad kterou právě přemýtám, je to, jaký má můj "vnitřní člověk" hlas. Mluvila jsem na sebe nahlas a zjistila, jsem , že ten hlas, co mi mluví v hlavě, nepatří mně. Je docela jiný. A nevím komu patří, neumím to odlišit a rozlišit. Jde pouze jen o tento hlas. Pokud si představím hlas od Callii, tak to jde bez problému, ale ten můj? Možná je to tím, že se slyšíme trochu jinak, než nás slyší ostatní. Hm, hm - to teď řekl hlas, mé já. V té mé kebuli si i přemýtám situaci. Třeba když se někdo zasměje ve třídě. Sakra, určitě se smějí mě! Nemám něco na zádech? Nehodili mi něco do vlasů? Proč se musí tak debilně a neustále smát?! Tak nějak... Možná je to tím, jaký jsem člověk, jaký mám charakter. Někdy mám pocit, že někteří lidé žádný vnitřní hlas nemají. A nebo mají a radí jim jenom špatně, za což někteří samozřejmě nemohou. Zkrátka jako by nepřemýšleli.
Hlasy v hlavě přicházejí například i jako halucinace, což se mě určitě netýká. Mám na mysli spíš drogy a alkohol, než nějaké psychické nemoci. Nevím, co všechno bych o tom mohla napsat. Je toho dost. Váš vlastní hlas vás může zradit, ale nemůže za to ten zvuk, co rozechvívá jakési imaginární bubínky. Většinou si za to lidé mohou sami, protože je to přece váš vlastní hlas. Leda, že by šlo o ty halucinace, nebo o psychickou poruchu. To pak nikdo neví, co dělá.

.

Tak co? Jaké jsou vaše hlasy?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 krabiceplnapribehu krabiceplnapribehu | Web | 19. června 2014 v 6:24 | Reagovat

Moje hlasy se poslední dobou vymykají kontrole :)Ať už ty tvůrčí nebo ty, co mě nějakým záhadným způsobem podvědomě řídí... Je to takový mišmaš guláš všech možných myšlenek a pocitů. Mám takové docela těžší období, tak usuzuji, že to bude z toho.
A to, že tvůj vnitřní hlas usuzuje, že se ti všichni smějí. Nesmíš vůči sobě být tak kritická, jde o to najít tu odvahu a ukázat jim, že se nebojíš žádných posměšků :) Jenže odvaha, síla a odhodlání to jsou věci, které jsou v krámku naší duše věčně k nedostání, jelikož mi přijde, že jsou nanejvýš limitované, nežli úplně k nenalezení :)

2 Paralysia Paralysia | E-mail | Web | 19. června 2014 v 19:08 | Reagovat

[1]: Přesně tak :). Oni se mi ani nesmějí, ale přesto mám někdy takový pocit... Vytáčí mě, i když se mi fakt smějí a ještě kvůli blbostem, které ani směšné nejsou. Například mi z pusy "vylétne" dvojsmysl, který pochopím až po chvíli. Až se začnou smát. Nesnáším dvojsmysly a toho, kdo se jim směje, jako by to byl vtip roku. Já se taky těmhle dvojsmyslům někdy zasměju, ale smát se jak kobyla? Nope.
Děkuji za tvůj názor a komentář :). Moc ráda si čtu  i ty delší :3.

3 Anůše Anůše | Web | 20. června 2014 v 11:12 | Reagovat

podle mě má každý nějaký takovýhle vnitřní hlasy a pokud ne, co když je to porucha? každý si určitě někdy povídá sám se sebou a někdy mu z toho hlava třeští, neví co poslouchat dřív... no je to jen můj názor, do hlav ostatním nevidím. ale každopádně pokud by mi něco takového chybělo přišlo by mi to zvláštní. i já často potřebuji být sama, i když vlastně nikdy nejsem sama, vždycky tu se mnou jsou "ty moje hlasy" které mi radí, co dál. přemýšlení o různých možnostech co dělat dál. někdy ty hlasy, ale také přichází opravdu v nevhodnou chvíli. to se z toho obvykle "hroutím". melou tak strašně moc, že mě z toho rozbolí hlava. melou totiž jenom to špatné a já nevím co dělat. většinou z toho brečím a jsem v jakémsi stavu, který občas sama nechápu. dělám věci, kterým se pak později divím. většinou jen tak ležím schoulená, hlava mi třeští, že mám pocit že mi mozek vybuchne...

4 Paralysia Paralysia | E-mail | Web | 20. června 2014 v 16:39 | Reagovat

[3]: Souhlas. Někdy kvůli těm zvukům nemůžu ani usnout... Někdy ani nevím, jestli mi něco ty hlasy radily. Asi ze dvakrát se mi stalo, že jsem měla jakési zatmění a pak výbuch. Prostě se mi udělalo černo před očima a pak jsem řvala na taťku. Bylo to něco, co jsem v sobě držela už hodně dlouho. Ne že bych taťku neměla ráda, to ne, ale taky mi občas leze na nervy a zrovna tou věcí mě v poslední době dost vytáčel. Nevím, co to bylo, ale pomalu jsem nevěděla, že to dělám... Prostě nic, ticho před bouří a pak BUM! Někdy svou psychiku nechápu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama