Sochy z ledu

7. března 2014 v 20:50 | Paralysia |  Povídky

Sochy z ledu

Kráčím mrtvým listovým a vsakuje se do mě chlad. Na sobě jen noční košili s nebeskou krajkou. Lesy, pichlavé větévky, stromy, vše bez života, temno kam se podívám. Nebem pluje Luna, obklopená zářícími jiskřičkami. Galaxie se protínají a tvoří jakousi vesmírnou směsici barev a pocitů. To celé maluje nebe a jemné světlo, které dopadá na mou bledou tvář.

Zahrada je blízko. Po lesní pěšince z oblázků vševědoucího moře se k ní dostanu. Místo prorostlé životem je můj domov, moje skrýš, má duše. Musím však rychle, nestvůry jsou mi v patách. Rozeběhnu se a každou chvíli klopýtnu. Pařezy, skály a spadané stromy jsou pro mne překážkou. Chodidla krvavá a hořící bolestí, obličej ošlehaný větrem a větvemi smrků a jedlí, ale já pořád běžím. Bolest mi dodává rychlost a sílu. Nic mě nezastaví, nenechám se jen tak zmást.

Slyším burácení a kácející se stromy. Přibližují se. Jsou to poslové zla. Mají za úkol ničit a ničit dokud mě nenajdou a nezabijí. Dvoumetrové mrštné potvory s dlouhými a ostrými drápy. Místo nohou kopyta a místo chlupatého ocasu hadí. Viděla jsem je už mnohokrát, ale ne tak rozzlobené. Jsem ta, která vesnici měla osvobodit od všeho temného. A to jsem jen obyčejná dcera knihovníka, který si moc nevydělá.

Železná brána mého ráje se přibližuje. Za ní už budu v bezpečí. Přibíhám k ní a dozvím se, jak je celá ledová. Budu ji muset přelézt a nebude to jednoduché. Nohy mi kloužou a každá část mého těla skučí štiplavou bolestí, způsobenou ledem. Nakonec se mi podaří vyšplhat až nahoru a tak seskočím. Dopadnu a v kotníku mi křupne. Zaječím a zpozoruji nepřirozeně zkřivenou kost na noze. Zhluboka se několikrát nadechnu a pokračuji kulhavě dál. Už jen jdu, běžet netřeba. Vše je zmrazené. Nechápu proč. Vždy jsem přišla do krásné pestrobarevné zahrady a teď nic. Téměř to samé místo bez života jako v lese.

Postupuji dál a na plácku, kde byly na podstavcích vystavené sochy, nic není. Jsou tam jiné sochy. Sochy z ledu. Tváře mají smutné, uplakané, zkroucené umučením. Dech se mi zrychluje. Něco je špatně. "Sochy?" Promluvím k nim. Nejenže je to krásná zahrada, ale i kouzelná. Sochy si se mnou často povídaly a jedna jediná dívenka s lízátkem v ruce si se mnou hrávala. Místo ní tam stojí dívka s páskou přes oko a v ruce drží nůž. Chce se mi plakat. Co se to děje? Musel tady být dříve než já a proklít toto místo.

"Sochy! Mluvte se mnou a řekněte mi, že je vše v pořádku! Prosím!" Řvu prosebně. Nic se neděje. Sochy se pohnou, ale jen nepatrně. Pak se kolem nich rozzáří černé světlo. Seskočí z podstavců a blíží se ke mně až moc vražedně. Nevěřím těmhle náhražkám. Proti mně jdou dva zloději s meči, obr s ostnatým řetazem, dáma s lahvemi jedu a holčička s dýkou. Nemám nejmenší šanci. Ledové postavy pořád něco melou dokola a dokola. Rozbolí mě z toho hlava. Obrátím se k bráně a rozběhnu se k ní dřív, než si všimnu, že na ni buší silné stvůry. Dostanou se sem. Teď už tady nefunguje žádné ochranné kouzlo.

Obrátím se zpět k sochám. "Běžte pryč! Co chcete?!" Řvu na ně nenávistně.

"Tvé… tvé srdce." Ozývá se ze všech směrů a bytostem se ani nebohou ústa. Jako by si se mnou v mé mysli pohrávali a snažili se mě tak zničit. Každý z nich se na mě ďábelsky dívá a spaluje mě pohledem. Nemůžu zachránit vesnici! Takhle ne. Nemůžu zachránit nikoho, když budu mrtvá.

Rozhodnu se použít zaklínadlo. Zaklínadlo tak silné, že nejspíš pokácím zbytek stromoví. Rozpřáhnu ruce a hlavu nakloním k nebi. Začnu odříkávat a snažím se každé slovo vyslovit co nejzřetelněji.

Sebrali mi nebe,
sebrali mi víru,
kladu pasti pod sebe,
kopu si svou díru.
Lidé chtějí svobodu,
lidé chtějí žít,
udělám to pro rodinu,
máte to mít.
Vaše duše nenechám temnotě,
tak ať nestvůra zemře krutě,
srdce musí tlouci pro mě,
abych mohla zapálit záchranné ohně.


Z hrudi mi vyšlehne plamen do všech stran. Sochy se kryjí, ale je jim to neplatné. Začínají roztávat a obličeje se jim zkroutí do bolestného výrazu. Nestvůry za branami se propadnou do země a shoří v lávě. Pozoruji vše, co se kolem mě děje. Zahrada ožívá a dává mi najevo svou vděčnost. Táhnou se ke mně šlahouny a na konci vyrůstají pupeny rostlin. Všechno zelená a barví se. Cítím, jak slábnu. Nohy se mi třesou. Spadnu na zem a hledím kamsi do galaxií, do jiných světů. Luna se skrývá za mračny, ale pořád na mě děkovně kouká. Nechci umřít, ale musím. Je to pro dobro všech. Temnota by ovládla a zničila vše živé. Svět by se přeměnil v Peklo. To bych nemohla dopustit. Jsem jediná oběť a vždycky budu. I v příštích životech. Budu existovat pro to, abych mohla chránit a obětovat se. Tohle je má první smrt. Můj první konec. Cítím, jak se rozplývám v páru a splývám s mlhou. První a nejlepší konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama