Lapač snů

7. března 2014 v 21:32 | Paralysia
Lapač snů od Cally :).

Lapač snů

Sedím na sedadle spolujezdce a má matka řídí. Pozoruji pohyb volantu. Jednou se stočí doprava, pak doleva, někdy se jen kratičce pootočí a zase se vrátí do původní polohy. Za oknem se míhá barevný svět - nastává podzim. Projíždíme lesem, který se pomalu začíná zbarvovat a vypadá jako nedodělaná podzimní krajinka na plátně líného malíře. Po větvích běhají a rozpustile skáčou veverky shánějící potravu na zimní období. Přes cestu přeběhne světle hnědý zajíc a auto přibrzdí. Nemusíme ani zastavit, protože to lesní stvoření se jen rozhodlo pro pár adrenalinových skoků na druhou stranu silnice. Pneumatiky se znovu rozjedou a cestou vidím jen lišku vykukující z křoví.

Blížíme se k městu, kde následně zpomalíme, kvůli dané rychlosti na značce. Zahneme pár bloků doprava, ale i doleva. Dojedeme na parkoviště před papírnictvím. Jelikož začíná škola, musím si dokoupit nějaké věci. Budova vypadá nově a natřená na modro. Na rozdíl od budovy, namáčknuté na té novější, která má popraskané zdi a ve výloze visí náramky, náhrdelníky a vůbec různé věci vyrobené indiány. Obchod mě táhne, ale jelikož mě matka zatahá za rukáv mého kabátu zbarveného do hněda, jako spadané listí, vytrhne mě ze zamyšlení a já na tajuplný obchůdek zapomenu.

Vejdeme do papírnictví a obě, málem jako jedna, pozdravíme. Schováme se mezi regály a hledáme potřebné věci. Zamýšlím se nad tím obchodem a má touha tam jít nepominula. Vzdychnu a vezmu jedno pravítko a položím ho do košíku. Jdu se poohlédnout po mamce. Není daleko, je hned o jeden regál dál.

"Mami…?" Zeptám se a doufám, že má dobrou náladu. Sklopím oči ke košíku, který držím v ruce.

"Ano, zlatíčko?" Má dobrou náladu, ale nesnáším, když mi tak říká. Zvednu oči od pravítek a zaměřím se na ni.

"Mohla bych se zastavit v tom obchodě vedle? Neboj, budu jen tam. Tady máš seznam." Podám jí růžový papírek.
Vzdychne, ale povolí. Teď už málem radostí skáču ke dveřím. Přeběhnu kousek chodníku a jsem u dveříBarevného tajemství. Otevřu a nad dveřmi se rozezní zvonek. Obchod je snad přecpaný různými věcmi z peříček, kůží a dalších materiálů, které ani neznám. Na zemi leží malá perská kočka se zvláštně zelenýma očima. Klidně podřimuje, ale když udělám další krok, zapraská deska na podlaze a kočka jen zasyčí a se zježeným kožichem odběhne někam k pokladně. Za pokladnou stojí mladý kluk, kterému nemůže být víc, jak 18. Má havraní vlasy a ostré rysy. Pozdraví mě.

"Vítám tě. Co si přeješ?" Zeptá se, když dojdu k pokladně.

"Vlastně ani nevím, je toho tady tolik… Co bys mi doporučil?" Položím mu otázku a rozhlédnu se kolem. Ze stropu visí několik ručně šitých dek a lapačů snů.

"Následuj mě." Otočí se a odejde dveřmi za pokladnou, které nejspíš vedou do skladu. "Tak pojď," pobídne mě, ale já na chvíli zaváhám. Pak se konečně odhodlám a vykročím přímo za ním. Sklad je zastaralý a ještě víc přecpaný, než obchod. Sice je tu nepořádek, ale sem mě to táhne, ne do samotného obchodu. Zastavíme se u věšáčků, na kterých visí další lapače.

"Jsou nádherné." Přiměju se ke slovu a pohladím pírka jednoho lapače. Tyhle jsou mnohem kouzelnější, pírka živější a lapače jsou posypané bílým práškem, který se krásně třpytí. Jako by se v jeho středu něco odráželo. V té změti bavlnek a kůží se začínám ztrácet.

"Ano to jsou," zamyslí se. "Jeden ti dám. Který tě nejvíc přitahuje?" Podívám se na něj pohledem, který moc často nepoužívám. První se zatvářím překvapeně v dobrém smyslu a pak ve špatném.

"Tak za prvé. Ty mi chceš dát zadarmo jeden z těch lapačů?" Otážu se ho a dál si prohlížím korálkami zdobené bavlnky, na kterých visí barevná pírka.

"Ano." Přikývne jistě. "Náš obchod je tímto zvláštně pověstný. Některé lidi to sem… Přitahuje. Většinou ty, kteří mají nějaké problémy…"Větu dořeknu za něj.

"Se sny?" Souhlasně na mě pohlédne. Jeho odpovědí jsem získala odpovědi rovnou na dvě otázky.

"Tak, který se ti líbí?" Očima sklouznu na lapače a hned vím, který. Prsty se dotknu jednoho obzvláště barevného. Vlastně je celý do hněda, jen pírka a korálky jsou barevné, jako podzim. Prodavač jej odhákne z věšáku a dá mi ho. Hned, jak je v mé moci, ucítila jsem jemný náraz.

"Možná něco…" Nemusím ho dál poslouchat. Vím, že tohle je lapač snů, který mě odprosí od zlých snů a k mojí posteli zavítají jen ty dobré.
Následující dny se mi nezdála ta noční můra, která se mi zdá posledních šest let aspoň 3x do týdne. Ta můra, ve které strkám svého otce z útesu do hořlavého moře. Místo vody jsou v něm plameny a žár. Já otce nezabila, ale cítila jsem se vinna. Umřel, když zachraňoval malou holčičku z hořícího domu. Byla to jeho práce.

Mojí prací je, myslet na něj a uctít jeho památku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama